Psychický stav a pocity maminky dítěte s parézou brachiálního plexu

Milá ženo, narodilo se ti miminko, kterému byla při porodu způsobena perinatální paréza brachiálního plexu. Začala jsi rehabilitovat a postupně zjišťuješ, co všechno tato diagnóza znamená pro život tebe i tvého děťátka. Během prvních měsíců postupně poznáváš, jak těžká paréza je (podle toho, zda se ručička začíná rozhýbávat, nebo ne). Pokud právě prožíváš prvotní šok z toho, co se stalo, a cítíš, že je toho na tebe moc, jsi tu správně. Tento článek byl sepsán maminkami, které zažívají to stejné co ty.

Článek jsme napsaly hlavně proto, abys v tom, co prožíváš, nebyla sama. Pojmenovaly jsme zde mnoho pocitů, které se ti mohou honit hlavou. Tyto pocity se často nedají vysvětlit a předat někomu, kdo tuto situaci neprožil. Některá témata jsou navíc v naší společnosti tabu. Proto zde otevíráme otázky psychiky maminky – abys věděla, že to, co prožíváš, odpovídá náročnosti celé situace. Abys věděla, že nejsi „divná“ a že podobné prožívání mají i jiné maminky. Zároveň tu najdeš i odkazy na pomoc určenou přímo tobě.

Najdi si v tomto textu to, co je ti blízké, a ostatní nech plavat. Každá žena reaguje na tuto stresovou situaci jinak a ne všechny níže zmíněné pocity a stavy musí být vlastní právě tobě.

Článek je obsáhlý – v rozcestníku si můžeš najít pocit, který se tě nejvíce dotýká.

Jsem přehlcená a zároveň mám pocit, že nemám dost informací.
Je pro mě těžké cvičit Vojtovu metodu – psychicky i fyzicky.
Mám strach o budoucnost.
Dělám pro své dítě dost?
Stále mě pronásleduje otázka „Proč se to muselo stát?“ a bojuji s pocitem viny.
Mám pocit, že to nemohu sama zvládnout.
Mám ještě další dítě. Jak mám cvičit a zároveň se postarat o ostatní?
Paréza začala ovlivňovat náš vztah s partnerem.
Mám pocit, že jsem se ztratila sama sobě. Kam zmizela ta žena ve mně?
Najednou se náš život scvrknul na konstantní rehabilitaci. Nikam nemůžu. Kde je život?
Okolí mě nechápe. Ani mí blízcí. Už nemůžu slyšet věty jako „To bude dobré,“ nebo „To rozcvičíš.“
Nedaří se mi přijmout své dítě, protože má parézu.
Objevují se úzkosti a deprese a moje tělo už to nezvládá.
Kde najít odbornou pomoc?
Společnost pro ranou péči
Závěr

Jsem přehlcená a zároveň mám pocit, že nemám dost informací

Do tvého života přišla paréza brachiálního plexu. Chceš pro své děťátko udělat maximum, ale nejsi si jistá, jestli máš správně nastavenou terapii. Naštěstí už máme tento web, kde máš informace na jednom místě a včas. V začátcích ti mohou pomoci například tyto články:

Tím, že je diagnóza multidisciplinární a je potřeba spolupráce několika odborníků, může se stávat, že ti každý říká něco trochu jiného. A někdy si názory odborníků dokonce protiřečí. Zjišťuješ, že jsi to ty, kdo musí rozhodovat o směru terapie svého dítěte – a je to obzvlášť těžké, když jsi laik, a do problematiky jsi byla teprve vržena. Aby ses mohla rozhodovat, potřebuješ totiž nemálo informací.

Dalším skvělým zdrojem informací je komunita rodičů, kteří si procházejí tím, co ty. Sdílení zkušeností s ostatními přináší obrovskou podporu a pochopení. V komunitě se řeší témata jako lázně, příspěvky na péči, spolupráce s nadacemi, doporučení na terapeuty v daném regionu a mnoho dalšího. Jsou to informace, které se od lékařů často nedozvíš, ale dříve či později je budeš potřebovat řešit. Přidat se do komunity můžeš tady: facebooková skupina Paréza brach.plexu.

Nauč se však po určitém čase i vypnout – odložit telefon, přestat hledat. Někdy už je to vyčerpávající a ani to nepřidává na psychické pohodě. Musíš se naučit spoustu nových věcí, ale nech si také chvíli na to, aby sis večer v klidu sedla, vydechla a vypila si čaj. Abys to všechno zvládla, potřebuješ pečovat o svůj nervový systém.

Zkoušej, co ti v této situaci nejvíc pomáhá. Může to být například:

psaní deníku – když se ze svých pocitů vypíšeš, na chvíli se ti uleví,
malování, šití nebo jiné ruční práce – zaměstnají ruce a hlava si může odpočinout,
meditace či relaxace – najdi si řízené meditace, které ti pomohou uvolnit tělo i mysl,
fyzická aktivita – pokud jsi po porodu schopná, pomůže ti vyfiltrovat napětí z těla a dodat trochu dopaminu navíc,
horká vana, aromaterapie nebo sauna – když se uvolní tělo, uvolní se i hlava,
dobrá káva nebo dortíček – když si je můžeš v klidu vychutnat, může to být malý moment úlevy,
tvé staré koníčky – zkus se k nim postupně vracet, protože i dříve ti přinášely radost a energii.

Je pro mě těžké cvičit Vojtovu metodu – psychicky i fyzicky

Vojtova metoda je zázračná a šílená zároveň. Kdo ji nezažil, nepochopí. Nyní je to však terapie, která v podstatě jako jediná dokáže probudit spící svaly na ručičce. Nebudeš ji cvičit navěky, ale v této chvíli je to velká zátěž. Každé děťátko na ni reaguje jinak, ale většinou se to neobejde bez pláče. Chceš svému miminku pomoci, jenže tvé mateřské instinkty v tobě křičí, že „toto mu přece nemůžeš dělat“. Chceme tě povzbudit, abys to nevzdala, protože v mnoha případech můžeš cvičením opravdu hodně ovlivnit a probudit ruku k životu. Když někdy nezacvičíš čtyřikrát denně, nevadí.

U cvičení Vojtovy metody na děťátko mluv – vše mu vysvětluj a říkej mu, co děláš s jeho tělem. Zkus se zaměřit na klidný tón hlasu. Mluvení a popisování toho, co děláš, pomůže nejen miminku, ale i tobě. Můžeš také zkusit zpívat. Opět tím uklidňuješ nejen miminko, ale i sebe. Zkus cvičení ritualizovat. Dělej něco, co dá miminku vědět, že teď začínáme a teď končíme. Může to být třeba slovo „ZAČÍNÁME“ a „HOTOVO“, může to být nějaká legrácka (třeba zachumlání nebo přehození dekou). Ať miminko přesně ví, co ho čeká, kdy to začíná a kdy končí. Ať ví, co od tebe čekat. Sama si při cvičení můžeš představovat, jak se nervy hojí a prorůstají. Představ si, že při každém otevření dlaně nerv o kousek poporostl. Tahle technika vizualizace ti může pomoci při terapii čelit neustále se vracející otázce: „Proč toto teď musím dělat?“

Může se ti stávat, že tě při cvičení paralyzuje vztek na porodníky nebo na situaci celkově. Je to normální a děje se to mnoha maminkám – nejsi v tom sama. Pokud však v nějakém momentě cítíš, že je příliš těžké vztek a frustraci zvládat, cvičení přeruš. Běž se napít, na záchod nebo se třeba vydupat do vedlejší místnosti. Pokud by totiž miminko při cvičení vnímalo tvůj vztek a frustraci, může to časem narušit vaši vzájemnou vazbu. Tomu, že je Vojtova metoda pro miminko nepříjemná, se nevyhneme. Nemělo by z tebe však mít strach. Můžeš si také vytvořit rituál: před cvičením se protáhni, dej si pár hlubokých nádechů a výdechů, zaskákej si nebo třeba zaboxuj do polštáře. Cokoliv, co ti pomůže odvést napětí a vztek, je užitečné. Vojtova metoda se ti pak bude cvičit lépe, když do ní půjdeš vyklidněná a stabilní. A hlavně – miminko to pozná a bude lépe spolupracovat. Je dobré se těmito věcmi zabývat, protože potřebuješ najít způsob, jak tohle vydržet dlouhé měsíce. Nápomocná ti může být stránka Děti Václava Vojty, kde najdeš k tomuto tématu více skvělých textů. Po čase pak můžeš hledat i alternativní způsoby terapie, jako jsou Bazální posturální programy dle Čápové nebo Bobath koncept.

Mám strach o budoucnost

Na paréze je zničující to, že ti nikdo dopředu nedokáže říct, jak ruka zregeneruje. Ta nejistota je jen velmi těžko snesitelná. Většinou ani nepomůže srovnávat pokroky ručiček různých dětí, protože každému se intenzivní spontánní reinervace zastaví jindy a každé dítko dělá různé pokroky v jiný čas. Říká se, že nejtěžší je první rok. Pak už budeš vědět, jak s parézou pracovat, s děťátkem si vytvoříš vřelý vztah a přibude radostnějších chvilek. Co ti může už teď pomoci najít naději do budoucna:

Příběhy dospělých lidí s parézou, kteří našli ve svém životě štěstí. Třeba horolezec Paul Fejtek nebo muzikant a umělec Matt Parsons. Jsou to radostní lidé, kteří milují život a našli svou cestu. Obzvlášť silné jsou momenty, kdy mluví o svých maminkách – říkají, že je nechaly vše zkusit, věřily jim a podporovaly je v rehabilitaci, ve sportu i v obyčejném životě.
Spojit se s jinými rodiči, kteří mají také dítko s parézou – spřátelit se, občas si napsat, vzájemně se podporovat. Rodiče starších dětí tě mohou velmi povzbudit a ukázat ti, jak dnes jako rodina žijí a z čeho se radují.
Zkus přepnout do režimu „tady a teď“. Vědomě pouštěj obavy z budoucnosti z mysli. Ano, paréza je celoživotní záležitost a v každém věku s sebou přináší své komplikace. Budeš je však řešit postupně tak, jak budou přicházet. Pokud by ses už teď snažila najít odpovědi na věci, které budeš řešit za deset let, velmi by tě to vyčerpávalo. Vše má svůj čas. A časem také uvidíš, že tvé dítko si najde způsob, jak procházet životem. Možná bude spoustu věcí dělat jinak, ale stále se z nich může radovat.
Pokud cítíš, že tě strach, stres nebo frustrace paralyzují, můžeš zapřemýšlet nad psychoterapií. Mnoho maminek s dětmi s parézou v terapii alespoň nějaký čas bylo. Pokud se ti podaří najít dobrého terapeuta, může psychoterapie opravdu hodně pomoci. Tohoto tématu se zde ještě dotkneme dál.

Dělám pro své dítě dost?

Stále zjišťuješ o paréze nové věci a spolu s tím se rozšiřují i znalosti o terapii, kterou můžeš svému dítěti nabídnout. Jenže je těch věcí tolik, že není v silách jedné maminky dělat vše denně a vždy naplno. Jsou chvíle, kdy už nemůžeš, a jsou chvíle, kdy už nemůže dítě. Děláš maximum, co dokážeš, a to je skvělé! Vše, co pro své miminko děláš, má obrovskou hodnotu.

Když tě přepadnou výčitky, jestli toho neděláš málo, zkus na chvíli od situace odstoupit a podívat se do budoucnosti. Když se ti třeba stane, že zacvičíš jen třikrát, protože jsi ten den prostě neměla dost sil, představ si své dítě, jak spokojeně běhá po hřišti ve věku deseti let. Bude v té době opravdu záležet na tom, jestli jsi ten den zacvičila třikrát nebo čtyřikrát?

Tento pohled na věc je potřeba využívat s mírou, protože intenzivní cvičení a další terapie jsou samozřejmě potřeba, ale zároveň může pomoci právě ve chvílích, kdy je vyčerpání příliš velké. Jsme lidé, nejsme roboti. Jsme lidé, kteří dělají maximum, a víc prostě nejde. Šiješ terapii svému dítěti na míru a stala se z tebe zkušená terapeutka, ale nezapomínej, že jsi stále žena, maminka, člověk s duší.

Stále mě pronásleduje otázka „Proč se to muselo stát?“ a bojuji s pocitem viny

Milá ženo, velkým písmem ti vzkazujeme: TY ZA TO NEMŮŽEŠ. OPRAVDU ZA TO NEMŮŽEŠ. Ano, kdybychom to mohly vědět dopředu, všechny bychom stokrát šly na císařský řez, než aby se stalo toto. Ale netušily jsme to.

Většina paréz je přímým selháním porodníků, pouze u některých případů by se dalo říct, že lékaři už nemohli jinak, aby zachránili mozek dítěte a zabránili přidušení – a tak museli k vybavení dítěte použít více síly. Porody, které končí parézou, jsou pro většinu maminek velmi traumatizující. Porod je tak citlivá a osobní záležitost, a když se toto stane tvému miminku při průchodu tvými kostmi, je to trauma bytostně spojené i s tvým vlastním tělem a duší. To může být důvod, proč se za to viníš.

Milá ženo, ještě jednou: nemůžeš za to. Nemohla jsi „rodit líp“. Jsi a budeš skvělá máma, která pro své dítě udělá vše, co je v jejích silách. Tvé děťátko ti jednou poděkuje za vše, co jsi pro něj udělala.

Na otázku „Proč se toto muselo stát? Proč zrovna nám?“ ti nikdy nikdo nedá odpověď. Ženy se s tím vypořádávají různě. Některé na tuto otázku po letech odpověď najdou, jiné ne. Možná si říkáš: „Jaký má toto význam v našich životech?“ Utrpení samo o sobě žádný význam nemá. Význam má to, jak se k němu postavíme a jak skrze něj rosteme jako osobnost.

Nedovol, aby tě paréza srazila jako člověka. Zůstaň silná, měj se ráda a hledej malé radosti všude tam, kde to jen jde.

Mám pocit, že to nemohu sama zvládnout

První roky jsou často o přežití a o záchraně ruky. Intenzita rehabilitace je dokonce vyšší než u dětí s dětskou mozkovou obrnou, pokud kromě Vojtovy metody zařazuješ i protahování, masáže, taktilní stimulaci, ergoterapii či elektrostimulaci. I pro člověka, který neprošel porodem, by to bylo neskutečně náročné, a ty jsi po porodu.

Je to skutečně svízelná situace, protože by ses potřebovala věnovat léčení svého těla, ale zároveň se musíš starat o miminko, jezdit na rehabilitace a čtyřikrát denně cvičit.

Proto si nechej pomoci kdykoli to jen jde. Jinými slovy – aktivně si o pomoc říkej a komunikuj svoje potřeby, hlavně s partnerem a s rodinou. Dobré je požádat o pomoc i své kamarádky. Pokud to jen trochu jde, zapoj do rehabilitace i partnera – může ti to hodně odlehčit.

Snaž se myslet i na sebe, nejen na zajištění rehabilitace. Ano, ze začátku musí jít vše ostatní stranou, ale postupem času využívej pomoc ostatních i k tomu, abys sama mohla dopřát něco pěkného. Je to velmi důležité, abys mohla žít a přežít tento maraton.

Mám ještě další dítě. Jak mám cvičit a zároveň se postarat o ostatní?

V tomto případě nabývá vše, co zaznělo v předchozím odstavci, ještě mnohonásobně většího významu. Pokud máš další děti, je to opravdu masakr. Už při narození druhého zdravého dítěte ženy často zažívají pocity smutku, že se nemohou věnovat staršímu dítěti tak, jako dříve. A když se ti narodilo druhé dítě s parézou brachiálního plexu, máš pocit, že tě to roztrhá na kusy. Potřebovala by ses ne rozdvojit, ale aspoň roztrojit.

Pokud je starší sourozenec ještě malý, je pro něj obtížné pochopit, co se doma děje. Nerozumí tomu, co děláš miminku při cvičení Vojtovy metody, a může to v něm vyvolávat pocity strachu. Zkus staršímu dítěti vše opakovaně vysvětlovat a věnovat se mu, když zrovna necvičíš s miminkem. Víme, zní to jako sci-fi.

Je potřeba se ještě alespoň trochu starat o domácnost a nezapomínat na partnera, který chtě nechtě dostává velmi málo pozornosti. Nemáme na to zaručeně fungující recept – toto se nedá dělat dokonale. Není tu prostor na spoustu věcí, které sis vysnila (poctivé vaření bio jídel, kreativní tvoření se starším sourozencem, dlouhé výlety do přírody, návštěvy kamarádek s dětmi). Byla jsi nucena velmi přísně prioritizovat.

Tvé starší dítě však do těch priorit jistě patří. Nebude smutné, když mu neuvaříš skvělý bio oběd nebo s ním nepůjdeš na celodenní výlet. Bylo by smutné, kdyby cítilo, že jsi ho ve své mysli vytěsnila. Využívej proto volné chvilky k napojení se zpátky ke staršímu dítěti: objímej ho, dělej legrácky, čti pohádky. Vybírej činnosti, které časově zvládneš.

Cílem je teď kromě záchrany ruky také uchovat a upevňovat pouto se starším sourozencem. A když někdy vynecháš cvičení, abys mohla intenzivně strávit čas se starším dítětem, je to dobře.

Pro celou rodinu je těžké toto ustát. Proto každý moment, který rodinu vrací zpět k sobě, je velmi cenný. A tím se dostáváme k dalšímu tématu.

Paréza začala ovlivňovat náš vztah s partnerem

Každá žena reaguje na trauma jinak a každé partnerství reaguje na trauma jinak. Když je však dítěti při porodu způsobena paréza, jde o trauma, po kterém následují roky velmi intenzivní rehabilitace a často obrovského fyzického i psychického vypětí rodičů. Vztah je vztahem, protože je oboustranně denně budován a obnovován. A teď to najednou skoro nejde, protože není čas ani síla. A když už je, tak jsou oba rodiče tak vyčerpaní, že na budování vztahu nemají energii.

Pokud je to i váš případ, můžete zkusit následující tipy:

Zaměřte se na pozitivní momenty. Zkuste si vzájemně říkat, co se povedlo, co zafungovalo, co bylo pozitivní. Budete tím nuceni přemýšlet o dobrých věcech, což zmenší prostor pro negativní myšlenky. Vnesete tak do náročné situace více pozitivity a hezkých slov, což vztahu nikdy neuškodí, naopak.
Mluvte spolu. I když někdy není síla, snažte se komunikovat o svých pocitech. Není vždy nutné něco řešit na sílu – jde jen o to se navzájem vyslechnout, pochopit reakce toho druhého ve vypjatých situacích a být si alespoň na chvíli emočně blíž.
Bojujte spolu, ne proti sobě. Rozpomeňte se na krásné okamžiky, které jste spolu zažili, a nechte se jimi nést v těžkých chvílích, než bouře utichne a vy budete mít zase prostor jeden pro druhého.

Tyto tipy nepíšeme, protože bychom byly expertkami na vztahy, ale proto, že víme, že paréza je velmi náročná situace pro každou maminku, každý pár i každou rodinu. Naším přáním je, aby vaše rodina tuto zátěž ustála co nejlépe. Každé dítě si přeje, aby to maminka a tatínek ustáli. A dítě s parézou potřebuje cítit doma bezpečí ještě o něco víc, než zcela zdravé dítě.

Mám pocit, že jsem se ztratila sama sobě. Kam zmizela ta žena ve mně?

Toto je velmi osobní téma, a proto o něm často není snadné mluvit. Píšeme o něm, abys věděla, že tyto pocity sdílí i další ženy.

Když se ti narodilo dítě s parézou, často musíš potlačit některé základní instinkty. Při cvičení Vojtovy metody potlačuješ svůj mateřský instinkt. Ráda by ses o sebe více starala, ale péče o tebe samotnou zabere čas, a proto ses jí z velké části vzdala. Postupně se tak vzdaluješ sama sobě. Denně se musíš přesvědčovat, abys zacvičila se svým dítětem, což vyžaduje obrovské sebezapření a disciplínu. Někdy se snažíš raději necítit, abys to všechno zvládla vykonat.

Možná zjišťuješ, že to, jak ses sama sobě vzdálila, ovlivňuje i tvé partnerství a intimní život. Souvisí to s traumatem z porodu. Pokud vnímáš, že je odpojení od tebe samotné příliš silné, doporučujeme vyzkoušet terapii. Když jsi odpojená od sebe, je těžké budovat spojení s dítětem i partnerem. Potlačené emoce mohou způsobit emoční nedostupnost i pro ostatní. Terapie ti může pomoci se v tom zorientovat a pomalu nacházet cestu zpět.

Najednou se náš život scvrknul na konstantní rehabilitaci. Nikam nemůžu.

Ostatní maminky mohou vzít své děti na delší výlet, ale ty musíš vše přizpůsobit cvičení. Jsou dny, kdy se nedostaneš ven vůbec. Jak dlouho je ještě možné tohle přežívat?

Milá ženo, máš pravdu, je to těžké a nikdo nezasvěcený to nepochopí – cítíš se, jakoby ses ocitla ve vězení. Teď to tak je, ale bude lépe. Záleží na tom, jak těžká paréza je, ale pravděpodobně po prvním roce budeš moct s intenzitou rehabilitace alespoň trochu polevit – nebo alespoň od roku a půl. Časem se naučíš lépe plánovat a vměstnat do dne i krásné aktivity mezi cvičení.

Pokud to jen trochu jde, zapoj babičky a partnera, abys mohla někdy vypadnout – alespoň ty sama. Tvůj první večer s kamarádkou ve městě bude možná zvláštní, budeš se cítit trochu jako Alenka v říši divů, ale velmi to občerství tvou duši. Snaž se občas odejít od parézy, načerpat sílu a pak se vrátit. Jak tvé děťátko poroste, budou se množit příležitosti, jak si ten život zase začít užívat. Trpělivě na ně čekej a jakmile se nějaká sebemenší příležitost objeví, skoč po ní.

Okolí mě nechápe. Ani mí blízcí. Už nemůžu slyšet věty jako „To bude dobré,“ nebo „To rozcvičíš.“

Toto se děje snad všem maminkám s děťátkem s parézou. Naše dítě často působí téměř zdravě. Jakmile se ruka začne trochu hýbat, laik jen těžko pozná, že je něco v nepořádku. Nikdo ale netuší, co jsi musela podstoupit pro každý jediný milimetr pohybu. A tak okolí vlastně ani nemá šanci pochopit, co všechno pro ručičku děláš a co tato diagnóza pro tvé dítě znamená do budoucna.

A když už někdo chce situaci okomentovat, snaží se říct něco milého, ale většinou se naprosto netrefí do toho, co bys potřebovala slyšet jako útěchu nebo povzbuzení. Nejhůř se takové věci poslouchají od lékařů: že může být hůř, že je to „jen ruka“. Všechny tyto věty známe nazpaměť, protože nám otáčejí kudlou v srdci.

Máš v zásadě dvě možnosti. Vyber si lidi, u kterých věříš, že mohou tvou situaci alespoň částečně pochopit, když jim ji vysvětlíš. Řekni jim, co ti nemají říkat, protože tě to zraňuje. A řekni jim i to, co by ti naopak pomohlo – co říkat nebo dělat. Často je nám příjemnější, když se lidé ptají, než když hodnotí a komentují.

A u zbytku populace zkus nevhodné poznámky ignorovat. Představ si, že ten hloupý komentář jen obletí tvou hlavu a odletí pryč, aniž by se ve tvé hlavě usadil. Buduj tuto dovednost – ušetří ti mnoho energie.

Nedaří se mi přijmout své dítě, protože má parézu

Odmítnutí dítěte po porodu je velmi citlivé téma a u nás stále velké tabu. Přitom ho zažívají i maminky zdravých dětí. Pokud se narodí dítě s hendikepem, děje se to ještě častěji. Možná vnímáš, že své děťátko miluješ a toužíš po něm, ale zároveň zažíváš nápor, frustraci nebo dokonce odmítání kvůli náročnosti péče a tlaku okolí. Říká se tomu ambivalentní mateřství – můžeš si o něm zkusit něco vyhledat.

Pokud se ti to děje, chceme tě ujistit, že je to přirozená reakce mozku na extrémní zátěž. Neznamená to, že jsi špatná matka. S příchodem miminka přišlo do tvého života mnoho radosti, ale současně i mnoho bolesti, frustrace, vzteku a vyčerpání. Není divu, že tvůj mozek vysílá rozporuplné signály.

Láska je rozhodnutí. Možná jsi čekala, že ji budeš prožívat jinak. Všechny jsme to čekaly. Představovaly jsme si, jak se v klidu tulíme se svým miminkem v domově plném pohody. A místo toho ho čtyřikrát denně drtíme Vojtovou metodou a dítě nám křičí pod rukama. Takhle se nyní projevuje tvá láska. Každý den se rozhoduješ, že cvičení zvládneš, že dítěti dáš maximální péči, i když je to pro tebe nesmírně vyčerpávající. Dělala bys to, kdyby ti na něm nezáleželo? Ne. I když necítíš emoce, které sis se slovem „láska“ spojovala, projevuješ ji svými činy.

Pokud prožíváš ambivalentní mateřství, velmi by ti pomohla terapie, kde můžeš bezpečně sdílet své pocity. Zkušený terapeut ti nabídne praktické cesty, jak obnovit propojení s miminkem. Kojení může při navázání vazby pomoci – ale i pokud jsi o mléko přišla, není nic ztraceno. Dá se na tom pracovat a pouto k miminku lze znovu najít.

Hledej během dne momenty, kdy vidíš, že se miminko cítí dobře a bezpečně. Může to být třeba koupání. Miminko se uvolní v teplé vodě a kontakt kůže na kůži napomáhá budovat pocit bezpečí. Může to být chvíle krmení, kdy ti miminko odpočívá v náručí, pije mlíčko a navazuje oční kontakt. Může to být chvíle uspávání, kdy se k miminku přitulíš v posteli a něco mu zazpíváš. Jsou to momenty, které jsou tu i pro tebe, aby ses ve vztahu k miminku cítila jistější a klidnější.

Pokud se tě toto téma týká, může ti pomoci si vyhledat informace o terapeutickém rodičovství, teorii attachmentu a nejisté ambivalentní vazbě. Můžeš tak nezávazně získat tipy, jak posílit vztah s miminkem.

Objevují se úzkosti a deprese a moje tělo už to nezvládá

Může jít o běžnou poporodní depresi, která se objevuje u 10–20 % žen. A může jít i o depresi, která vznikla jako reakce na velkou zátěž a trauma u porodu – případně o obojí zároveň.

Pokud vnímáš, že:

nedokážeš prožit ani zlomek radosti – tvůj mozek tě do této emoce prostě nepustí,
tvá vůle selhává, nedokážeš se donutit do věcí, které jsi obvykle zvládala,
ráno nejsi schopná vstát z postele a stále jsi extrémně vyčerpaná,
dělá se ti nevolno, motá se ti hlava ze stresu,
objevují se úzkosti nebo panické ataky,
je ti všechno jedno, nemáš zájem o žádné aktivity,
zažíváš intenzivní pocity smutku a beznaděje,
máš potíže se spánkem a potíže s jídlem (přejídání nebo naopak neschopnost cokoli sníst)
nedokážeš se soustředit, ani krátký čas,
je pro tebe těžký jakýkoliv pohyb, jakoby ti ztěžkly ruce a nedokázaly se pohnout,
zdá se ti, že život nemá smysl, v krajním případě máš myšlenky na to, že tu nechceš být,

a zvlášť pokud se tě týká více bodů nebo ten poslední z nich, potřebuješ odbornou pomoc.

Píšeme o tom proto, že některým z nás se to po příchodu parézy stalo. V takovém případě je na zvážení psychiatra, zda není potřeba i medikace, a rozhodně bude potřeba zahájit intenzivní psychoterapii. Milá ženo, pokud se ti toto děje – existuje z toho cesta ven. Možná zatím nevíš jaká, ale je tady. Požádej o pomoc. Jde o tvůj život a životy těch, kteří tě milují. V dalším odstavci najdeš tipy, kam se obrátit.

Kde najít odbornou pomoc?

Pokud si nejsi jistá, kde začít, doporučujeme napsat do organizace Úsměv mámy. Popiš jim, co se děje, co tě trápí a že potřebuješ pomoci najít vhodnou psychoterapeutku. Pomohou ti najít terapeutku ve tvém regionu nebo i někoho z dálky, pokud by ti vyhovovala online terapie.

Některé větší porodnice mají k dispozici krizovou interventku pro ženy po porodu (např. FN Brno – Obilní trh). Pokud jsi ještě v porodnici, zeptej se, zda tuto službu mají. Krizová interventka ti může dát i kontakty na další sociální služby.

Můžeš také zkusit zavolat na nějakou linku pomoci, nebo si najít krizové centrum v blízkosti tvého bydliště. Mapu krizových center i seznam linek důvěry najdeš na stránce Nepanikař pod tímto odkazem: Mapa krizových center a seznam linek důvěry.

Na stránce nepanikar.eu najdeš cenné informace o tom, jak získat rychlou první psychologickou pomoc. Pomůže ti v tom třeba i jejich aplikace, která je zdarma ke stažení a obsahuje různé moduly, například deprese, úzkost či myšlenky na sebevraždu.

Další informace ke krizové intervenci najdeš na stránce Nevypusť duši pod odkazem: Krizová centra a krizová intervence. Stránka nevypustdusi.cz je také skvělým zdrojem informací týkajících se péče o duševní zdraví včetně prevence. Mají nadupaný blog plný přiběhů i vzdělávacích článků. Když budeš mít chvíli, najdi si tam, co tě zaujme.

Společnost pro ranou péči

Můžeš také požádat o pomoc Společnost pro ranou péči, která podporuje rodiny s dětmi s hendikepem. Je to terénní služba – pracovnice dochází domů, sledují psychomotorický vývoj dítěte, půjčují rehabilitační pomůcky, doporučují lázně a rehabilitační centra, pomáhají se sháněním financí u nadací. V některých regionech (např. v Brně) raná péče poskytuje i několik návštěv psychoterapeutky přímo u tebe doma.

Závěr

Milá ženo, jsi silná, statečná a odvážná. Držíme ti palce na této cestě, přejeme co nejvíce pokroků s ručičkou a hlavně to, abys vše ustála po psychické stránce co nejlépe.

Tvoje maminky dětí s parézou brachiálního plexu 💙

Markéta Lorencová

maminka